Naše Biofarma » Aktuality » Hlaváčovi z Březí se motyky nebojí

Hlaváčovi z Březí se motyky nebojí

středa, 9. července 2014

Pan HLAVÁČ - pěstitel červené pšenice

Jak se ekologicky hospodaří se 13 dětmi?? Přečtěte si více o ekologickém hospodaření pana Hlaváče, který nám v rámci projektu NAŠE BIOFARMA dodává červenou pšenici.

V malebné vesničce Březí u Mikulova ekologicky hospodaří rodina Hlaváčových už druhé desetiletí. Oba manželé si přinesli lásku k půdě ze svých původních rodin a vedou k ní i své děti.

Hlaváčovi pochází z Březí a v malebné vesničce žijí celý život. Znají se od dětských let, kdy budoucí paní Hlaváčová navštěvovala babičku, která bydlela přímo vedle rodiny Hlaváčových. K zemědělství a pracím na poli byli oba vedení od raného dětství. Rodiče paní Hlaváčové soukromě hospodařili až do roku 1958, kdy byli nuceni svá pole předat do jednotného zemědělského družstva. Přesto měli i nadále tzv. záhumenku, kde hospodařili a kde pěstovali vlastní zeleninu, luštěniny a krmivo pro zvířata.

Do roku 1989 pracovali manželé Hlaváčovi ve strojírenském průmyslu.  Po změně režimu si na počátku devadesátých let podali žádost o vrácení polí a vinohradu a začali hospodařit na prvních 10 hektarech. Hned v prvních letech se jim podařilo dosáhnout dobré sklizně, záhy však narazili na problém najít odběratele. Bylo to v období nadprodukce, a jak připouští paní Hlaváčová, bez konexí na konvenční zemědělství svou sklizeň nedokázali prodat. Kvalitní půda, která se v Březí nachází, byla v té době utužená a jedním z prvních úkolů bylo ji ozdravit. Hlaváčovi tedy sadili jetelinu a hořčici, které zaorávali a používali na výživu polí.

V roce 1995 narazila paní Hlaváčová na novinový článek pojednávající o ekologickém zemědělství a v manželích postupně dozrálo rozhodnutí, že toto bude směr jejich dalšího hospodaření. Ke svým deseti hektarům přibrali dalších deset, které mají v pronájmu. Od roku 1998 hospodaří podle principů ekologického zemědělství, ve kterém, jak říká paní Hlaváčová, nikdy nehledali vědu: „Začali jsme hospodařit prostě tak, jak jsme oba znali z dětství. Žádná letadla s postřiky, žádné těžké stroje, ale ruční plečky a motyky“. Začali pěstovat zeleninu - okurky, rajčata, papriku, cibuli, melouny, dýně; luštěniny - především cizrnu beraní a fazole; z obilí pak špaldu a pšenici. Od zeleniny postupem času upustili. Jako jediní velcí pěstitelé v obci byli středem pozornosti veškeré zvěře z okolí. I když pozemky se zeleninou oplotili, zajíci plot podhrabali, srnky přeskočili. Z hlediska budoucí perspektivy by bylo nutné vykopat studnu, navíc děti dorostly a začaly postupně odcházet z domu. Z podobných důvodů časem upustili od pěstování luštěnin a začali se soustředit na obiloviny a dýně.

Kromě lásky k zemědělství měla paní Hlaváčová ještě jeden sen. Vždy chtěla pracovat s dětmi. Nebylo jí však dovoleno studovat obor, který chtěla, a tak v ní tato touha dřímala. A protože je zvyklá dělat věci naplno, během let s manželem vychovali 13 dětí. Po prvním společném dítěti prošlo jejich domovem 12 dětí, které měli v pěstounské péči. Paní Hlaváčová k tomu říká: „Velkou rodinu jsme neplánovali. Děti začali postupně přicházet, a když jsme se sžili, zjistili jsme, že u stolu je místo a další postel také máme, takže přišly další. Asi to byla boží vůle.“ V dobách, kdy jich bylo nejvíc, se jich u stolu scházelo dvanáct.

Děti chodily odmala na pole tak, jak oni sami chodili se svými rodiči. Na plevely vzali motyky, děti dostaly malé rýčky, udělali řadu a společně vypichovali ostí v obilí. Děti braly odmalička práci na poli jako samozřejmost, někoho to bavilo, někoho méně, ale jedno mají dnes společné - jsou pracovité a umí si poradit v každé situaci. Děti neznaly nudu, měly radost ze života. Z pole sice přijely unavené, ale jak se umyly a najedly, s velkou chutí si šly hrát. A ještě jednu věc paní Hlaváčová zmiňuje: „Děti za svou práci dostávaly kapesné a odmalička tak znaly hodnotu peněz. Dobře věděly, jaká za tím stojí dřina, a vydělané korunky jen tak lehce neutratily…“

Dnes už paní Hlaváčová na pole nechodí. Má svou zahradu za domem a pole přenechala mladší generaci. Pan Hlaváč na vše dohlíží a moudře spravuje své hospodářství. Vrásky na čele mu dělá jen to, že své hospodářství zatím nemá komu předat. Pevně však doufá, že některé z dětí „dozraje“. A jak hovoří Hlaváčovi o sobě a ekologickém zemědělství? „Je to smysl života. Je nádherné pracovat tam, kde nás to baví. Společná práce nám dává společný rytmus, režim celé rodiny se řídí zákony přírody“.

 
Setí u pana HlaváčeSklizeňČervená pšeniceOkopávání vinohraduVe vinném sklípkuPolní práce u Hlaváčů